Ve Zbytečnosti splétá Jan Pavel – s brilancí postmoderně hravého, filmem i literaturou poučeného narátora – v jediný, a sice průvodní příběh několikero existenciálně určujících lidských situací. Aktéři jeho povídek vstupují dvakrát do téže řeky: formativní, nikdy zcela vytěsněné citové úrazy z dětství se jim jako bumerang prudce vracejí v letech zdánlivé dospělosti; někdejší lásky i nenávisti se znovu otvírají, aby rozsvítily věčné téma naplněného, resp. nenaplněného života. Aby nadhodily možné klíče k otázce, kterou před nedávnem položil dánský filmař von Trier: Kdo je tady ředitel? Čili: Kdo je tu sám sebou?

To, co hravě aluzivní titul komorní prózy Jana Pavla (1973) zamlčuje, je jejím ústředním tématem – touha. Touha na různý způsob, různě intenzivní, mířená různými směry, ale v jádru dvojího typu: apollinská, čili uměřená a vznešená, povolávající k tělu stráže rozumu a morálky – a dionýská, brutálně vášnivá, eruptivní a živelná, předávající veškerou moc smyslům.





