na pouti...

Lidové noviny, 30/7/1999

Mladý vypravěč sází na pointy

Jan Pavel (1973) patří k mladým prozaikům, kteří zkoušejí své vypravěčské schopnosti v drobných povídkách. Tak alespoň působí jeho knížka Na pouti..., obsahující devět próz. Čtyři první jsou stylizovány jako vzpomínky z dětství a dospívání, prosycené trochou melancholickým humorem, v němž se mísí naivita a prvními příznaky životní hořkosti.

Střed knížky zaujímá povídka Karty, jejíž účinek je postaven na závěrečném pointujícím detailu. Do baru skýtajícího chladné útočiště před letním vedrem se, zahnána náhlým bouřkovým lijákem, uchýlí starší dvojice, muž a žena, usedne u stolku v pozadí a začne hrát karty. V náhodném návštěvníkovi vzbudí počínání dvojice úsměv, až si povšimne, že jeden z partnerů pověsil na věšák bílou hůl. Vlastně už předcházející povídka Na pouti směuje k novelistické pointě, jež se stává hlavním prostředkem autorovy poetiky. V ní je ústřední postavou vypravěč, mladík, jenž je na vyšetření u očního lékaře. Povídka nese příznačné rysy prózy vznikající od konce. Předchozí situace jsou vlastně k této pointě připsány. Objeví se tu motivy osvědčené už jinde (motiv klauna, věštkyně, tajemná třináctá komnata - pokoj č. 13) a to vše ústí v závěr, kdy mladý pacient přistihne svou dívku v lesbickém objetí s ošetřovatelkou a z rozčilení oslepne.

V dalších třech povídkách sílí tragický akcent, ovšem ono směřování k nečekané pointě, která zpětně osvětlí předchozí dění, přetrvává. Závěrečná povídka vnáší do autorova fiktivního světa postavy figurek z okraje společnosti, jejichž osudy jsou propojeny magickým amuletem. To jí dodává rysů takřka pohádkových.

Přes určitou fabulační vykalkulovanost prozrazují Pavlovy prózy vypravěčský talent, který ovšem zatím nepřekračuje rámec dovedné hry. Pokud autor překoná lákání hry s pointami, můžeme se dočkat zajímavého pokračování jeho tvorby.

Aleš Haman